Pak jsme se zastavily na Zelném trhu u kašny a konečně vyrazily k muzeu.
Tam jsme si se zájmem prohlížely vycpaná zvířata.
Samozřejmě jsme vlezly k mamčinu úžasu i na druhou stranu, kde byly mince. Tam se fotit nesmělo. Ale dost nás to zajímalo a Marcy nám k tomu vykládala plno zajímavostí. Věděla toho hodně.
Pak jsme konečně dorazily do slíbených kasemat. Až na ten kopec, ten byl neúprosný.
Nechaly jsme si tam vyrazit na tvář cejch smrti, ale popravišti samozřejmě unikly.
Já se nechala až nakonec, nejdřív jsme totiž vůbec nechtěla, ale abych netrhala partu tak, ....
Byl na nás skvělej pohled.
V některých celách byly i figuríny, tam jsme postávaly dost dlouho, i když lidí zde bylo víc než dost a místy měla máma strach, že se poztrácíme. Neustále nás přepočítávala. No jo, pět dětí je holt pět dětí.
Venku jsme si mohly i vystřelit z pušky. Jediná Anička se trefila.
Největší zážitek asi pro nás ale byl, totálně nacpaný autobus. Šaliny už totiž nejezdily a z nádraží jsme jely rozjezdem. Máma nás začala všechny tlačit do dveří. Povedlo se, dostaly jsme se tam všechny. Před tím jsme totiž dvě jely vzadu a tři uprostřed a mamka s taťkou se přes půl autobusu posunkama domlouvaly, jestli jsme všechny.
Domů jsme dorazily hodně unavené po celkem náročném dni, ale myslím, že to rozhodně stálo za to.